Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pravidelný a dlouholetý návštěvník Brutal Assaultu už zřejmě jen velmi těžko bleskurychle vysekne datum a ročník festivalu, na němž shlédl tu kterou kapelu ze všech těch, co tam kdy vystoupily. Nepochybně z toho však existuje mnoho výjimek a pro autora těchto řádek jsou to mezi jinými právě EINHERJER. Jejich vystoupení v závěru josefovské sešlosti v roce 2017, postavené na legendárním debutu „Dragons Of The North“, bylo totiž tak omračující a magické, že se na ně jednoduše nedá zapomenout.
A tak jakmile od té doby někde spatřím holou hlavu krákorajícího basisty Frodeho „Grimara“ Glesnese, jsem tam mžikem myšlenkami zpět – a co teprve v těchto smutných koronavirových časech. Ani nové, osmé studiové album Norů coby připomínka nebylo výjimkou, takže jsem se zase na chvíli ocitl v pevnostním kotli. Zpátky do reality se mi vůbec nechtělo, ovšem jedna věc mi to ulehčila. Ano, hádáte správně, bylo to „North Star“ samotné. Tohle album, po předlouhém čase vedené znovu kompletně v angličtině, se zdá být čistou esencí toho, proč EINHERJER naslouchat opakovaně a velmi pečlivě.
Průzračný viking metal si na něm totiž razí cestu kovovým světem s razancí svým stylovým charakteristikám vlastní, tu jako nejčistší horská bystřina temným lesem, tu jako v ohni zakalená bojovníkova ocel masem a žilami nepřátel, a není síly, která by jej od toho zvládla odvrátit. V duchu té nejlepší „romantické“ vikingské tradice se tak na „Severní hvězdě“ odehrává osm příběhů psaných norským dávnověkem, v nichž se snoubí šero s pohanským světlem a všechno to přitažlivě rámuje diktát ostré metalové smečky.
Není zde proto nouze o opravdové, někdy až téměř epické zážitky, pro něž ostatně měli Grimar a spol. vždy tak nějak slabost. Definuje to hned úvodní řízná (do slova a do písmene) hymna „The Blood And The Iron“, v níž logicky zaslechnete i údery na kovadlinu, či následující, v mrazivém klávesovém oparu naopak schovaná „Stars“, silně evokující právě pohled na hvězdnou oblohu, který vám zkresluje jen pára, odvíjející se v mrazu od vašich úst. A když zazní třeba „Ascension“, dojde i na elegantní odkaz BATHORY, bez nějž by to v těch „seveřinách“ snad ani nešlo. Tím vším pochodují EINHERJER se zdviženými tvářemi, nebojácně nastavenými studenému severáku, a nezachvějí se ani na chvilku, podobně jako všechny skladby „North Star“, stejně odhodlané a stejně otužilé.
Hrdinské eposy ztracené v moderní době, prapůvodní oheň, rozblikávající svíravou temnotu dneška. Říkejte tomu, jak chcete, ale jedno je jisté: EINHERJER měli tentokráte ve studiu zatraceně šťastnou i pevnou ruku zároveň.
1. The Blood and the Iron
2. Stars
3. West Coast Groove
4. Ascension
5. Higher Fire
6. Echoes in Blood
7. Listen to the Graves
8. Chasing the Serpent
Diskografie
North Star (2021) Norrone Spor (2018) Dragons Of The North XX (2016) Av Oss, For Oss (2014) Norrøn (2011) Blot (2003) Norwegian Native Art (2000) Odin Owns Ye All (1998) Far Far North (EP) (1997) Dragons Of The North (1996) Aurora Borealis (EP) (1996) Leve Vikingånden (EP) (1995)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2021 Vydavatel: Napalm Records Stopáž: 42:25
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
Prvotina řecké gothic metalové kapely. Moderně znějící nahrávka, která nezapře svou inspiraci v hudbě z přelomu tisíciletí. Stylově jsou blízcí o generaci starším PENUMBRA a podobně jako zmínění Francouzi se nenechávají svazovat žánrovými mantinely.
Je divné použit u tak dřevního stylu jako doom metal přídavné jméno futuristický, ale přesně tohle STRATALITH je. Originální projekt z New Yorku balancuje někde mezi progresivní náladovkou, doomem, industriálem a možná i djentem.
Mathrock z New Yorku, který nepidliká. Spíše přepíná mezi až doomovými hutnými riffy a prog metalovými kvapíky. Zajímavý stylový hybrid, s ostrým zvukem od Kurta Balloua.
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.